Češi mají jen mlhavé tušení, jak postupovat ve chvíli, kdy jim vznikl nárok na odškodnění. 45 % respondentů tvrdí, že mají jen základní představu, třetina přiznává, že vůbec netuší, jak na věc. Lidé se v praxi pletou v zásadních věcech. Každý druhý například chybně uvádí, že po nehodě bude odškodnění vymáhat přímo po viníkovi, tři z deseti se domnívají, že kompenzaci za pracovní úraz platí zaměstnavatel z vlastní kapsy. Ukázal to průzkum agentury STEM/MARK pro společnost Vindicia.
Zranili jste se v práci či při nezaviněné dopravní nehodě, popřípadě přišlo k úhoně dítě ve škole? Pak zde nastává nárok na odškodnění. „Lidé ale netuší, jak v takovém případě postupovat. Nejvíce jistí jsou si u pracovních úrazů, 47 % respondentů tvrdí, že mají alespoň rámcovou představu. Naopak tápou u dopravních nehod,” uvádí Tomáš Beck, expert na odškodnění společnosti Vindicia. Podle jeho slov si většina lidí ví rady pouze s prvním krokem, tedy nahlášením a uplatněním bolestného. Více jak tři čtvrtiny lidí si však již nehlídají další části odškodnění jako je cestovné, doživotní renta, opatrovnictví, léčebné náklady a hlavně ztížení společenského uplatnění – přichází tak o statisíce.
Odškodnění? To přece vymáhám po viníkovi nehody
V oblasti odškodnění panuje celá řada mýtů. „V praxi se setkáváme s tím, že se lidé domnívají, že budou odškodnění vymáhat přímo od viníka nehody. Průzkum to potvrzuje, takto se spletla více než polovina respondentů. Často tak dochází k tomu, že se lidé vůbec nesnaží získat odškodnění v případě, kdy řídil a boural jejich blízký. Bojí se, že ho tím zruinují. Jenže pokud ve hře není alkohol či výrazné porušení předpisů, odškodnění vždy platí pojišťovna z povinného ručení,” vysvětluje Beck.
Uvádí případ manželského páru, který se zranil při dopravní nehodě, již zavinil muž. Původně mu zdravotní pojišťovna zaslala fakturu na 800 tisíc korun a snažila se, aby výdaje za léčení manželky zaplatil právě on. Manžel se tomu oprávněně bránil, takže nakonec musela částku zaplatit pojišťovna z povinného ručení, a to navýšenou o dalších 400 tisíc. Povinné ručení je podle Becka zřizováno právě pro tyto případy – roli tedy nehraje, zda nehodu zavinil někdo z rodiny či přátel.
Rozšířená je i představa, že pokud nemá viník nehody speciální připojištění, jeho spolucestující nemají na odškodnění nárok. Jen polovina lidí tuší, že kompenzace přísluší i členovi domácnosti, který se o zraněného stará.
Značná část úrazů, kdy je ve hře odškodnění, se stane v zaměstnání. Třetina respondentů se plete v tom, že částku platí zaměstnavatel ze svého. „Bohužel je to mýlka, která přetrvává i u některých firem, jež se pak uznání nároku zaměstnance brání. Přitom jsou všechny ze zákona pro podobné případy pojištěny, takže zaměstnavatel z vlastní kapsy nic nehradí,” říká Beck. Pracovní úraz lze odškodňovat ze všech pracovních poměrů, a to i z brigádnického, což nevědělo 10 % respondentů.
Lidé jsou si ovšem vědomi své spoluzodpovědnosti. Většina správně soudí, že pokud dobrovolně sedli do auta k opilému řidiči nebo nepoužili pásy, minimálně o část odškodnění přijdou.
O hodnotě jednoho bodu lidé nemají tušení
Pro výši odškodnění je zásadní, na kolik bodů posudkový lékař či soudní expert určí závažnost zranění. Čím více bodů, tím více získá zraněný peněz. Lidé ovšem netuší, jakou hodnotu jeden bod má. „Přiznávají to tři čtvrtiny respondentů. Správnou hodnotu, tedy cca 320 korun, uvedlo jen 7 % účastníků průzkumu,” říká Beck.
A kolik mohou poškození získat, pokud se rozhodnou o odškodnění žádat? U nehody jde v průměru okolo 800 tisíc korun, což správně určil jen každý čtrnáctý. Podle Vindicia jsou klienti zpravidla překvapení, na jakou částku mají nárok. Často je o řád vyšší, než s jakou představou přišli. 15 % respondentů přitom tipovalo částku 460 tisíc, tři ze čtyř si netroufli ani na odhad.
Zdroj: VINDICIA
